Nahlédněte skrze závoje svých konceptů a prozkoumejte podstatu své mysli skrze otázku, kdo právě dýchá.

Czech

Přímý vhled je jedna z mnoha metod, používaných v tradičních meditacích. Vede nás k přímému otevření se realitě, k přímému náhledu za závoje konceptů a vzorců, kterými filtrujeme svět. Cílem této meditace není postupný vývoj, ale krátký okamžitý náhled do podstaty mysli. 

Přímý vhled: cvičení první

 The practice of direct observation. Attempt number one. There are many approaches to meditation, practice of observation, practice of perception. There have been hundreds, thousands of them in history. But to a certain extent, they could be divided into two approaches. The first one is based on some gradual steps. We are familiar with that. We observe the breath, we practice concentration, we observe the manifestation of the senses. We repeat the mantra. This way, we gradually reveal layers of concepts, layers of perceptions, which we consider to be reality in everyday life. And we gradually see through them, as if we were seeing through a thread, through a tire, which are layered on the stage. We try to see through them, to see the podium, to see what is really happening. That is one approach. When we gradually get through, maybe at the end, we will see what it really is like. The second approach is called the practice of direct observation. And the name itself tells us what it is. Basically, in one moment, we will see through all the threads, through all the tires. And we will see, maybe for a short moment, reality. We see through all the concepts we have built up in our world, in our mind, in our reality, in our personality. And we see through. This practice can help us to taste what the final state can look like. It can motivate us. And at the same time, in more frequent intervals, we see through, we see directly. So this approach becomes our everyday reality. And it becomes normal, and it becomes one of the possible modes of functioning of our mind, of our perception. And it is not something magical. It is something we all know well. We know it from our childhood, when we were so lost in the game, that we stopped perceiving ourselves, and we were just what was happening. But we know it from our adulthood. We know it from work, when we were so absorbed in something we really enjoyed. We know it from love, we know it from love, we know it from sports. These are all the moments when we suddenly miss, when we let go, and we are something wider, bigger, deeper. And the practice of direct view cultivates these moments. It is not a coincidence. These are just tricks, we try to use to decide ourselves. So that we can break the concepts we think are solid, and we can see through them. Maybe just for a short moment, maybe it will work, maybe not. And we will show you three. This is the first one. And the second one. And at the very beginning, we will turn to the historical capacity. The third Karmapa, a Tibetan teacher and yogi, wrote a long poem, from which this verse comes. All phenomena are illusions of thought, but there is no thought. The person himself does not contain anything. He is empty, constantly present, and can be anything. Let our research reveal the true essence. And now we will turn to the breath. The breath is in complete experience. The breath can be heard. The breath is in complete experience. We can feel it, like a movement. Like a movement. We can see it, like a movement. We can feel the smell of the air we breathe, or its taste. The breath is. It does not stop. It is an unceasing movement. Let us leave it alone. It is an unceasing movement. Let us breathe it. The breath is. And now we will ask the first question. Who is breathing? Who is breathing? The rational side will try to answer. The rational side will try to find a logical answer. Let us leave it. But where is the one who is breathing? And where is the breath? Where is the breath? Is it in the ear? Is it in the ear? Is it in the movement? Where is the breath? If you feel that you are too entangled in the thoughts, come back to the breath, not to the movement. Look where the breath is everywhere in the senses. And come back to the question. Let it hang. Where is the breath? And watch what appears. Who is breathing? Who is breathing? Who is breathing? Who is breathing? Karmapa, Rangjung Dorje, says, when we watch the phenomena, we do not see anything. We only see the mind. But when we watch the mind, we do not see it. The person is empty. Who is breathing now? Who is breathing now?

 Cvičení přímého vhledu. Pokus číslo jedna. Existuje hodně přístupů k meditaci, praxi vhledu, cvičení vnímání. V historii jich byly stovky, tisíce. Ale do určité míry by se daly rozdělit na dva přístupy. Ten první spočívá v nějakých postupných krocích. Děláme dech, cvičíme tím soustředění, pozorujeme jevy, smysly, opakujeme mantru. Tím postupně odhalujeme vrstvy konceptů, vrstvy vnímání, které v běžném životě považujeme za realitu. A postupně vidíme skrz ně, jako bychom viděli skrz závoje, skrz opony, které jsou navrstveny na scéně. Vidět podium, vidět, co se opravdu děje. To je jeden přístup, kdy se postupně dostáváme skrz až na konci, možná snad jednou někdy uvidíme, jak to doopravdy je. Tomu druhému přístupu se říká praxe přímého vhledu a už sám název napovídá, co to asi je. V podstatě v jednu chvíli nahlédneme rovnou skrz všechny závoje, skrz všechny opony a vidíme možná jedna krátký okamžik realitu. Vidíme skrz. Vidíme skrz všechny koncepty, které máme vystavěné ve svém světě, ve své mysli, ve své realitě, ve své osobnosti a vidíme skrz. Tahle praxe nám právě může pomoci toho, že zapříklad máme ochutnávku toho, jak může vypadat ten finální stav, nás může motivovat a zároveň v častějších intervalech vidíme skrz, vidíme přímo. Tak se tenhle ten pohled stává naší běžnou realitou a stává se normálním a stává se jedním z možných módů fungování naší mysli, našeho vnímání. A není to nic kouzelního. Je to něco, co všichni dobře známe. Známe to z dětství, kdy jsme se dokázali tak ztratit ve hře, že jsme přestali vnímat sebe a byli jsme jenom tím, co se děje. Známe to ale i z dospělého věku. Známe to z práce, kdy jsme se natolik ponořili do něčeho, co nás strašně baví. Známe to z lásky, známe to z milování, známe to ze sportu. Jsou to všechno ty okamžiky, kdy najednou mizíme, kdy si rozpůjštíme a jsme něčím širším, větším, hlubším. A práce přímého vhledu tyhlety okamžiky kultivuje. To znamená, že k ním nedochází náhodně. Vlastně jsou to hříčky, jsou to triky, kterými se snažíme rozhodit sami sebe tak, abychom najednou rozbili koncepty, které máme pocity, že jsou pevné a vidíme skrz ně. Možná jenom na krátký okamžik, možná se to povede, možná ne. A ukážeme si tři. Tohle je první z nich. A úplně na začátku se obrátíme k historické kapacitě. Třetí karmapa, tybecký učitel a yogi, napsal dlouhou báseň, z níž pochází tenhle verž. Všechny jevy jsou iluzí mysli, žádná mysl ale není. Sama osobě nic neobsahuje. Je prázdná, neustále přítomná a může být čímkoliv, ať je naše zkoumání odálí pravou podstatu. A teď se obrátíme na dech. Dech je v úplném prožitku. Dech může být slyšet, můžeme ho cítit jako pohyb, můžeme ho vidět jako pohyb těla, můžeme cítit vůni vzduchu, který nadechujeme, nebo jeho chuť. Dech je, nezastavuje se, je to neustálý pohyb. Nechme ho dýchat. A teď si položíme první otázku. Kdo dýchá? Ta racionální stránka se bude snažit odpovědět. Rácio se bude snažit najít logickou odpověď. Nechme to. Ale kde je ten, kdo dýchá? A kde je dech? Kde je dech? Je ve sluchu? Je v pohybu? Kde je dech? Když budete mít pocity, že jste příliš zamotaní do vysvětlujících myšlenek, vraťte se k dechu, jako k pohybu. Podívejte se, kde všude ve smyslech dech je. A vraťte se k otázce, nechte jí vyset. Kde je dech? Odpozorujte, co se objeví. Kdo dýchá? A kde je dech? Karmapa Hrangjung Dorje tomu říká, když pozorujeme jevy, žádné nevidíme. Vidíme jen mysl. Ale když pozorujeme mysl, nevidíme ji. Sama o sobě je prázdná. Teď dýchá.